Je ze mně už požárník?

Šestadvacetiletá matka upřeně hleděla na svého malého synka, který umíral na smrtelnou leukémii. Její srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné odhodláni, jako každý rodič. Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny…

Queensland, Austrálie

Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni. Avšak ona si přesto přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily. Vzala jej za ruku a zeptala se,„Bene, přemýšlel si někdy, čím bys chtěl být, až jednou vyrosteš? Měl si někdy nějaký sen a přáni, co bys chtěl v životě dělat?“

„Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu.“

Máma se na něj usmála a řekla, „Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen
splnit.“

Později ten den, zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu poslední přáni jejího syna a poprosila, zda by bylo možné, svézt 6ti letého Bena v požárním autě kolem ulice.

Požárník Bob řekl, „My můžeme udělat pro Bena daleko víc. Jestli bude Váš syn připraven ve středu ráno v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne. Zůstane s námi na základně, bude s námi jist, pít, jezdit na všechny výjezdy a to v plné parádě! A když nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý požárnicky klobouk, ne hračku – pravý, se znakem Queeslandské záchranné a požární stanice, žlutý gumový kabát, stejný, jako nosíme my, a také gumové boty. Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové.“

O tři dny později požárník Bob vyzvednul Bena, oblekl ho do jeho požární uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu požárnímu speciálu. Ben si musel sednout na zadní sedadlo a pomoc řídit ho zpět na stanici. Byl v sedmém nebi.

Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta. Mimo jiné ho i natáčeli na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál.

Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnovaná, zapůsobila na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce. Déle, než všichni doktoři považovali za možné. Jednou v noci jeho vitální funkce začaly dramaticky klesat. Vrchní sestra, která věřila v princip hospice – domova – kdy by nikdo neměl umírat sám a opuštěný, začala volat rodinné příslušníky do nemocnice. Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen požárního sboru a zavolala i na požární stanici. Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníků dostavil v uniformě do nemocnice k Benovi a stál u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli.

Sloužící důstojník opověděl: „My můžeme udělat daleko více! Budeme tam do 5 minut! Máme jen malou prosbu. Až uslyšíte houkat požární sirény a světla, můžete prosím oznámit v rozhlase, ze se nejedná o žádný požár? Že to jen Hasičský záchranný sbor přijíždí naposled vzdát čest jednomu z jeho nejlepších členů. A můžete prosím nechat otevřené okno do jeho pokoje?“

O 5 minut později za zvuku sirén a světel dorazilo požární auto a vysunulo žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve 3 patře. Všech 16 požárníků v plné výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením jeho mámy ho objali, drželi ho a řekli mu, jak moc ho mají rádi. Ben vzhledl na velitele a s posledním dechem na rtech se zeptal:

„Veliteli, je ze mě už skutečně požárník?“
„Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a Nejvyšší velitel drží tvou ruku,“ řekl důstojník.

S těmito slovy se Ben usmál a řekl, „Já vím, držel mě za ruku cely den a andělé mi zpívali.“ A naposled zavřel své oči.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento příběh v současné době koluje po mailech a tak i já ho četl. Natolik mi dostal, že jsem se rozhodl jej zveřejnit na našem webu. Nikdy se sice asi nedozvíme, jak moc je to pravda či fikce, ale je to velmi dojemné…

-wap-