Požární ochrana na letadlových lodích I.

Zajištění požární ochrany na těchto plovoucích letištích je staré jako letadlové loďstvo samo. Riziko vzniku mimořádné události spojené s požárem je na tomto druhu vojenských plavidel skutečně obrovské. V našem novém seriálu se vám budeme snažit přiblížit tento pro nás poněkud zvláštní druh hasičů, jejich činnost a vybavení.

Požární ochrana na letadlových lodích se datuje pochopitelně již od jejich vzniku. V tomto seriálu se dozvíte zejména o hasičích a jejich činnosti v rámci letadlových a vrtulníkových lodí US NAVY, neboť americké námořnictvo je jediné, o kterém se dají sehnat nějaké informace. Postupně vám přineseme celkem tři části povídání o námořních hasičích. V této první se dozvíte něco z historie a také o ničivých požárech na letadlových lodích, potažmo jejich důsledky na dnešní požární ochranu US NAVY.

Začátek amerických letadlových lodí se datuje na počátek dvacátých let minulého století, kdy byla postavena první z nich, nesoucí jméno Langley, v Británii byla první letadlová loď se jménem Hermes postavena zhruba ve stejnou dobu. Stejným počin vykonalo i japonské námořnictvo. Nutno dodat, že pokusy se starty letadel z lodí a přestavba na jakési prapůvodce plovoucích leteckých přístavů proběhla již o několik let dříve. Tehdejší konstrukce letadlových lodí byla oproti dnešním plavidlům zcela jiná a to nejen použitím materiálu. I když ten pochopitelně hraje největší roli spolu s tvarem letové paluby.

Již v té době se musela řešit na letadlových lodích samozřejmě také požární ochrana. Hlavní nebezpečí nehody a tedy i vznik ohně byl stejný jako je tomu dodnes, tedy při přistání letadla, což je nejnebezpečnější stav na lodi. Tehdy to bylo o to horší, že když došlo k závažnější nehodě a následnému požáru, loď byla téměř odsouzena k zániku. Letová paluba byla vyrobená ze dřeva a to se jako stavební materiál používalo de facto až do konce druhé světové války. Když na dřevěné palubě došlo k požáru letadla, většinou bývalo ze zcela pragmatických bezpečnostních důvodů, pokud to šlo, shozeno do mořských vln. Ovšem i tehdy na lodích fungovaly vycvičené týmy hasičů, ale při požáru většího rozsahu byl jejich boj se živlem mnohdy marný. Ono když došlo na událost většího rozsahu, např. útok kamikadze či torpédování slabých míst lodi, tak nehořely jen letadla, ale také palivo a zejména explodovala munice. Všeho bylo na de facto nechráněné palubě lodi dost. Pokud se jednalo o menší událost pouze na horní letové palubě, dala se relativně dobře zvládnout, ale když hořelo v podpalubních hangárech, bylo zle. Tehdejší ochranné pomůcky a ani hasební prostředky nedovolily lodním hasičům spolehlivě vykonávat svojí činnost, ale nic lepšího stejně nebylo k dispozici. Jak byl za druhé světové války boj s plameny na letadlových lodích složitý, o tom vypovídá pár následujících vět.

Při bojové akci v březnu roku 1945 došlo na palubě letadlového nosiče CV-13 USS Franklin k obrovskému požáru, kterému předcházelo velké množství explozí munice do protiletadlových kanónů, leteckých pum a paliva letadel. Loď byla bombou dvakrát přímo zasažena na letovou palubu, která byla v té době plná natankovaných a nazbrojených letadel, připravených k akci. Kapitán lodi se rozhodl pro evakuaci osádky a na palubě tak zůstalo pouze několik týmů lodních hasičů. Že se z nich stanou hrdinové, netušil nikdo. Po urputném boji se jim podařilo živel zkrotit, v to nedoufal nikdo. O tomto zásahu se dodnes traduje, že to byl nejodvážnější a nejnáročnější boj s plameny na palubě lodi amerického vojenského námořnictva. Událost si ale vybrala krutou daň v podobě smrti více jak 800 námořníků. O takové pěně AFFF, palubních pěnových tryskách či sprinklerech a malých, ale výkonných požárních vozidlech si lodní posádka mohla nechat zdát, i když USA bylo co se pěny na hašení týká již v té době velmi vpředu. Ale aby nebyla haněna dřevěná nepancéřovaná paluba amerických lodí, musím podotknout, že letadlové lodě Japonska s ocelovou palubou měly v případě poškození velké problémy, dřevo se naopak poměrně snadno vyměnilo i na moři. To, co vypadalo jako nemoderní řešení, se nakonec ukázalo jako praktičtější v boji. Britské letadlové lodě měly také ocelovou pancéřovanou palubu, ale ta byla mnohem odolnější, než u japonských plavidel, tudíž riziko poškození bylo velmi malé. Co se požární bezpečnosti týče, japonská i britská plavidla měla oproti americkým jedinou relativní výhodu, a to, že jim neshořela letová paluba při běžné nehodě či požáru. Čili to, co bylo na jednu stranou výhodou, se stalo nevýhodou a naopak.

Po druhé světové válce se americké letadlové lodě tříd Midway či Essex přestavěly na moderní plavidla a s tím také narostla potřeba lepšího protipožárního zabezpečení a vycvičenosti jejich osádek v hasičských dovednostech. Když v roce 1955 byla námořnictvu předána do služby první letadlová loď zcela nové třídy Forrestal se stejným názvem, tedy CVA-59 USS Forrestal, jednalo se o nejmodernější a naprosto odlišné plavidlo od předchozích tříd. Viditelná odlišnost této letadlové lodi od všech předchozích byla zřejmá na první pohled. Forrestal měl jako první zkosenou palubu, tehdejší plavidla měla letovou palubu tzv. jednoosou, kde bylo značné riziko střetu přistávajícího letounu s ostatními, stojícími na přídi a také nehrozil střet s lodním můstkem. Vyklonění paluby do strany vedlo k tomu, že se přistávající letadlo nemohlo dostat do kontaktu s ničím jiným na palubě, toto řešení obrovským způsobem pozdvihlo bezpečnost lodi a eliminovalo tak vznik mimořádné události. Loď nesla mnoho zbraňových systémů, letadel, paliva, munice a dalších ,,hořlavin“. Proto byl kladen důraz také na prevenci, neb k požáru nemuselo dojít jen při nehodě letadla či různé práci v hangáru lodi. Toto se však postupem času ukázalo jako správné, bohužel ne zcela do konce dotažené řešení, protože výcvik celé posádky byl v rámci boje s plameny jen velmi obecný až nedostatečný. Dobře vycvičeni byli pouze lodní hasiči, což bylo vskutku málo v případě vzniku mimořádné události většího rozsahu, která na sebe pochopitelně nedala dlouho čekat.

Psal se rok 1967 a CVA-59 USS Forrestal operovala u Severního Vietnamu – zátoka Tonkin a z její paluby startovalo jedno letadlo za druhým k bojovým operacím. Zhruba v jedenáct hodin tamního času dne 29. června došlo na její letové palubě (Flight Deck) k mimořádné události. Z letounu F-4 Phantom II, připraveného ke startu, byla svévolně odpálená raketa Zuni. Ta trefila na palubě stojící letoun A-4 Skyhawk, který explodoval. Toto spustilo řetězovou reakci. Během chvíle začaly vybuchovat i ostatní letouny a také jejich munice. Při tom došlo samozřejmě k okamžitému zahájení hasebních prací, ale ke vší smůle jedna z explodujících bomb zabila kompletní lodní profesionální, tedy dokonale vycvičený hasičský tým. Od té chvíle byl boj s plameny v rukou ,,amatérů“. Osádka se snažila situaci zvládnout, ale díky nedokonalému výcviku nadělal více škody než užitku. Z jedné strany proudila na požářiště pěna AFFF, což bylo v pořádku, ale z druhé jí další námořníci splachovali mořskou vodou zpět pryč. Hasební efekt byl téměř nulový. Námořníci neuměli ani správně použít osobní ochranné pomůcky. Na řadu tak přišla improvizace. Do toho stalé vybuchovala munice, na palubě hořelo vytékající palivo a další věci. Hadice děravé od granátových střepin, prostě peklo na moři. Požár na lodi zničil několik desítek letadel, samotný Forrestal byl velmi poškozen, jeho letovou palubu zdobilo mnoho velkých děr po explozích munice a paliva, vnitřní prostory jako hangáry a místnosti osádky, to se rovnalo jedné velké spálené díře. Boj s plameny trval zhruba 13 hodin. To však není nic proti 134 mrtvým námořníkům včetně všech lodních hasičů! Dalších 62 osob bylo zraněno.

Tato tragická událost na USS Forrestal zavdala americkému námořnictvu přehodnotit a zcela změnit přístup k požární ochraně svých a to nejen letadlových lodí. V dnešní době jsou všichni nováčkové, sloužící u US NAVY nejprve důkladně proškoleni a vycvičení pro výkon služby při vzniku požáru a až poté absolvují svojí námořní specializaci. Dnes musí každý člen posádky umět téměř stejné dovednosti, co profesionální lodní hasiči. A to bez vyjímky. V rámci náročného výcviku se přikládá stejný význam represivní i preventivní činnosti. Požár na USS Forrestal je dodnes promítán ve všech námořních výcvikových centrech a shlédnout jej musí všichni. Tragická nehoda CVA-59 tak dala základy dnešní vynikající ba přímo skvěle zabezpečené požární ochraně u US NAVY.

Událost z června roku 1967 nebyla však jediným velikým požárem, který postihl letadlovou loď USS Forrestal. V roce 1972 zasáhly plameny řídící počítačové centrum lodi. Jednalo se o poměrně rozsáhlý požár v podpalubním prostoru, počítačový sál se nacházel přímo pod letovou palubou. Oheň se dlouhou dobu nedařilo dostat pod kontrolu, do letové paluby muselo být kvůli hašení vyřezáno několik otvorů, aby se živel podařilo vůbec zastavit. Dobové informace uvádějí, že při požáru počítačového sálu byla letová paluba rozžhavená do ruda. Na lodi byla zničena veškerá výpočetní technika a škoda dosáhla na tehdejší dobu relativně vysokého čísla, celých 7 000 000 USD. Dodnes se spekuluje, že nová elektronika, kterou Forrestal obdržel v rámci oprav, byla původně určená pro novou loď Nimitz…

Dva roky nato, tedy když se psal rok 1974, opět Forrestal zachvátil oheň. I když oheň. Ve skladu obilnin a rýže došlo k sepnutí kouřového čidla, protipožární týmy vyrazily do akce. Při provádění útoků se však vždy poté, když byla do místnosti proudnicemi stříkána voda, vyvalilo se zpět stále větší množství kouře. Po prozkoumání všech možných okolností a možností hoření hasiči a společně s velením lodi došli k závěru, že ve skaldu nehoří, ale jen žhnulo obilí a rýže. Prostorem, kde se potraviny nacházely, vedlo i parovodní potrubí ke katapultům (zařízení, které posílá tlakovou párou letadla do vzduchu). Jedna trubka praskla a uskladněné potraviny začala pára ,,tepelně upravovat“. To jen tak pro odlehčení vážnosti požární ochrany na letadlových lodích.

Ještě jedna zajímavá informace, USS Forrestal byl první letadlovou lodí, na které přistál velký transportní letoun C-130 Hercules, pochopitelně z ní i poté vzlétl…

Zmiňme však ještě jeden velký požár, který se stal na americkém nosiči letadel a měl tragické následky. Došlo k němu 14.ledna roku 1969 na první atomové letadlové lodi světa CVN-65 USS Enterprise, přezdívané Big E. Figuruje v něm stejně jako při události na Forrestalu opět letoun F-4 Phantom II a raketa Zuni. Tentokrát byla odpálena díky přehřátí hlavice, ke kterému došlo dle údajů z vyšetřování námořnictva při zpuštění pomocné turbíny pro zážeh proudového motoru. Následovalo několik explozí paliva, munice a palubu zachvátil obrovský požár. Byl sice v relativně brzké době lokalizován, ale bohužel si vyžádal 28 obětí z řad osádky lodi, dalších několik stovek námořníků bylo zraněno. Při události došlo pochopitelně i k velkému poškození lodi. Její letová paluba měla v sobě mnoho kráterů po explozích a zničeno bylo téměř dvacet letadel.

Video z požárem silně poškozené lodi Enterprise máte ke shlédnutí zde.

Nehody a požáry nejrůznějšího charakteru postihují samozřejmě i ostatní letadlové lodě. Např. na CVN-68 USS Nimitz došlo v roce 1981 k havárii a následnému požáru letounu EA-6 B Prowler. Tato nehoda si vyžádala další změny v požární ochraně US NAVY. Tentýž letoun havaroval v roce 1998 při nočním přistání i na již zmíněné lodi CVN-65 USS Enterprise, kdy se střetl na palubě s jiným letadlem (S-3 Viking). Následně vzniklý požár byl brzy uhašen, ale mimořádnou událost nepřežila čtyřčlenná osádka Prowleru.

Takovéto události se na obrovských plovoucích městech – letištích stávaly, stávají a stávat budou i nadále. Nelze jim bezpečně předejít a tak nezbývá nic jiného, než je kvalifikovaně a efektivně řešit. Ale o tom si přečtete v následující části našeho seriálu Požární ochrana na letadlových lodích, který představí samotné lodní hasiče, jejich výcvik včetně přípravy celé posádky, vybavení, taktické pokyny a také požární prevenci na těchto plavidlech obecně.

Info a foto: US NAVY, Legenda jménem Enterprise /Trekkies + web

-wap-