Lezci z Hasičské záchranné služby SŽDC závodili v záchranných lezeckých technikách na Grimpday 2014

200 nejlepších záchranářů světa, 36 týmů, 19 národností, časový limit 10 hodin, 6 velmi náročných a do poslední chvíle tajných úkolů, teploty atakující hranici 35 stupňů. Tak nějak by šel ve zkratce popsat mezinárodní závod v záchranných lezeckých technikách Grimpday 2014. V kulisách belgického městečka Namur se začátkem června odehrál již pátý ročník tohoto neoficiálního mistrovství světa. Jako vůbec první český tým tento vyhlášený závod úspěšně absolvovali i lezci z Hasičské záchranné služby SŽDC. V ostré světové konkurenci obsadili při své premiéře 29.místo.

A jak závod vypadal z pohledu samotných lezců? O tom už více velitel úspěšného českého družstva SŽDC Václav Formánek.

„Účast na tomto mezinárodním závodě pro nás byla samozřejmě ohromná výzva. Závodí tu totiž ta nejlepší záchranná družstva světa, ať už jde o hasiče, policisty nebo armádu. Samozřejmě jsme byli zvědaví, jak na tom v porovnání s nimi jsme. To hlavní ale na Grimpday je výměna zkušeností a nabrání novinek a trendů v záchraně osob z výšky a nad volnou hloubkou. Zkrátka takový mezinárodní záchranářský bazar zkušeností. Okoukávají se postupy i detaily ve vybavení kolegů. Diskutuje se o postupech, vyměňují se zkušenosti. A to vše v neskutečně přátelské atmosféře.

Letošního ročníku se účastnilo přes 200 profesionálu z 19 zemí světa a bylo nám velikou ctí nejen reprezentovat Hasičskou záchrannou službu SŽDC, ale také jako jediný a první tým i Českou Republiku. Už teď doufáme, že to nebyla účast poslední…

Ačkoliv se závod konal začátkem června, tak pro nás závod začal už začátkem roku. Od ledna jsme se scházeli ve speciálním školícím polygonu na Kladně a do úmoru trénovali a pilovali jednotlivé postupy a techniky. Za těch pět měsíců za sebou tak máme desítky společně strávených hodin buď přímo na polygonu, nebo uvnitř nedalekého opuštěného areálu bývalé továrny, kde jsme v jeho troskách vymýšleli a zkoušeli všechny možné varianty záchran.

Společně se zkušenými instruktory jsme rozebírali všechna dostupná videa, fotografie i záznamy vlastních akcí. Dovolím si tvrdit, že všechna ta dřina se ale rozhodně vyplatila a že každou minutu této přípravy jsme pak v ostrém závodě využili. Na tomto místě je asi potřeba poděkovat nejen všem klukům z týmu, ale hlavně i našim rodinám, jelikož to bylo opravdu náročné období i pro ně.

A závod samotný? Organizátoři letos připravili pro závodníky šest stanovišť rozmístěných po historickém centru malebného městečka Namur. Velký dojem na nás všechny udělala i spolupráce a podpora místních obyvatel, kteří fandili a povzbuzovali všechny týmy k jejich výkonům. Bylo jedno, z jakého kouta světa kdo pocházel. Zajímavé bylo i to, že závodem nebyl nijak narušen chod a infrastruktura samotného města a záchranáři se s nosítky proplétali a přemistrovali mezi jednotlivými stanovišti mezi obyvateli a turisty města. Vše bez stresu, komplikací a uzavírek. Stačila obyčejná lidská slušnost a ohleduplnost.

K samotným zkouškám využili pořadatelé vše, co toto město nabízí. Od ocelového mostu, přes prostory hlavního náměstí až po nábřeží řeky, která město rozděluje na dvě části. Velice zajímavým stanovištěm bylo i Královské divadlo. Úkol s názvem Blackout tu simuloval situaci, kdy dojde k výpadku napájení v celém historickém objektu. Po zásahu proudem navíc na technických lávkách nad jevištěm zůstane zraněný osvětlovač. Úkolem týmu bylo v absolutní tmě za použití pouze vlastních zdrojů světla dotyčnou osobu vyhledat, poskytnout jí první pomoc a následně s ní slanit z portálu divadla. Zkouška končila předáním zraněného záchranné službě venku před budovou. Když pominu samotnou krásnou kulisu této budovy, což pro nás opravdu není běžné prostředí při zásahu, bylo opravdu zajímavou zkušeností i samotné vyvazování a provedení záchrany člověka za absolutní tmy. Zabrat nám dal i transport veškerého materiálu spletitými zákoutími budovy.

Některá stanoviště byla zaměřena na rychlost, jiné více na technické řešení dané situace. Hodnotil se tedy nejen čas, ale například i plynulost vytažení zraněného, určení správné diagnózy a ošetření jeho poranění nebo pohodlí a bezpečnost nosítek po celou dobu akce. To vše pod dozorem tamních profesionálních záchranářů a lékařů ze záchranné stanice Namur, kterým neuniklo opravdu nic.

Nejtěžším stanovištěm pro nás byly ale zřejmě hradby na namurské Citadele. Už jen proto, že na nás vyšly jako poslední disciplína, a že se celý tým musel k jeho splnění přesunout s veškerým svým vybavením na značnou vzdálenost. Že to nebude výlet růžovou zahradou, jsme věděli už v okamžiku, kdy jsme kopec obehnaný hradbami viděli poprvé. V pětatřicetis­tupňovém vedru s nosítky a veškerým materiálem, který podle pravidel musíte nosit celý den s sebou, to však bylo ještě náročnější, než jsme sami čekali. Naštěstí s tím vším organizátoři počítali a to nejen povinnou pětiminutovou přestávkou před zadáním tohoto úkolu, ale i dostatečnou zásobou vody pro všechny závodníky.

Stanoviště simulovalo reálnou situaci vycházející z místního provozu. Automobil, který nezvládl levotočivou zatáčku, vylétl ze silnice a zříti se z hradeb Citadely do hloubky zhruba 30m. Úkolem bylo se co nejrychleji dostat ke zraněnému a to i s ošetřujícím lékařem, který nemá na sobě žádné lezecké vybavení. To vše včetně veškerého potřebného zdravotnického materiálu. Úkol končil transportem zraněného vzhůru po hradbách a jeho předáním do sanitního vozu. Sil už po celém dni nebylo moc a drobné chyby tak postupem času přibývaly. O to více nás potěšila pochvala od hodnotitelů této disciplíny za výbornou týmovou spolupráci. Jejich věcné postřehy a rady po skončení každé disciplíny pro nás byly po celý závodní den cennou zpětnou vazbou.

Ačkoli jsme se umístili na 29 místě z 36ti týmů světa, hřálo nás vědomí, že jsme jako tým nezklamali a jsme schopni čelit podobně těžkým úkolům. Že jsme v ostré konkurenci dokázali najít vždy správné řešení situace a dostat zraněného bezpečně a v limitu na předem stanovené místo. O tom, že to není vůbec samozřejmostí, by po ošklivé nehodě mohli mluvit například kolegové z Britských ostrovů.

Tento prestižní závod není o poražených a vítězích. Je už o samotné účasti, předávání si a získávání cenných zkušeností. Je o nádherné atmosféře, kterou jak organizátoři, tak jednotlivé týmy společně rok co rok vytváří. Když se při vyhlašování výsledků českého týmu rozezněl uznalý a přátelský potlesk dvou stovek kolegů, kteří s vámi celý den soupeřili, byla to ta nejkrásnější náplast na útrapy celého dne. V tu chvíli se totiž každý cítil jako vítěz a součást jednoho velkého týmu. A pocit to byl moc příjemný…“