Požární ochrana na letadlových lodích II.

V první části našeho seriálu o letadlových lodích a jejich hasičích vám byla poodhalena rouška historie a také několik vážných požárů a nehod na jejich letových palubách. V tomto dílu se seznámíte se samotnými lodními hasiči dnešní doby, jejich výcvikem, činností a také se dozvíte informace o lodi jako takové.

Začněme tím, co to vlastně letadlová loď je. Protože je nejvíce dostupných informací o amerických letadlových lodích, představím vám asi tu nejslavnější z těch, co jsou dnes v činné službě. Jedná se nukleárně poháněný letadlový nosič CVN (Carrier Vessel Nuclear) – 68 USS Nimitz. Své jméno dostal podle admirála námořnictva Chestera W.Nimitze, toto jméno je i označení třídy všech amerických letadlovek, vyrobených po šedesátosmičce. Je jich celkem deset (resp. 9, desátá se staví a ta bude jako přechod k další třídě lodí). Ty vycházejí přímo z její konstrukce, avšak postupem času došlo k modernizaci a technologickým postupům při výrobě. Týká se to např. zvětšení výtlaku lodi, velikosti letové paluby, přidání kevlarového pancéřování, modernějšího elektronického a datového vybavení atd.

CVN – 68 byla předána US NAVY k zařazení do služby v květnu roku 1975. Operační plavbu absolvoval Nimitz o rok později. Po prvním plavidlu s jaderným pohonem, tedy lodi USS CVN – 65 Enterprise se jednalo o skutečně pokrokový čin. Loď CVN – 65 byla vyrobena zejména z finančních důvodů pouze v jednom exempláři, avšak ten velmi přispěl ke konstrukci lodí třídy Nimitz. Oproti svému vzoru se Nimitz lišil o něco menší rozlohou letové paluby a také zejména tím, že ho pohání pouze dvojice jaderných reaktorů namísto osmi.

Letadlová loď třídy Nimitz je, když to řeknu lehce v nadsázce, vlastně takové hlučné plovoucí město s velmi frekventovaným letištěm a neustálým pohybem mnoha osob, připomínajícím tlačenici. Toto vše se děje na velmi úzkých schodištích a chodbách. Loď má 18 podlaží včetně hangáru a úhlové letové paluby, ta má úctyhodnou velikost – 18 200 m2! Parní katapulty, které jsou na palubě celkem čtyři, dokáží do vzduchu vyslat letoun každých 20 vteřin. Letadel a vrtulníků typů F/A-18 Hornet/Super Hornet, A-6 Intruder, EA-6B Prowler, E-2C Hawkeye, S-3A Viking, SH-60 Seahawk je Nimitzu 75 – 80 dohromady. Samotný chod lodi a letový provoz zajišťuje posádka o síle 6200 příslušníků a příslušnic US NAVY! Díky službám je tak v několika lodních kuchyních připravováno zhruba 20 000 porcí jídla denně, destilační jednotky vyrobí, resp. vyčistí a odsolí až 1 514 000 l vody pro potřeby lodi a osádky denně. Z dalších zajímavostí uveďme např. to, že na lodi jsou dvě holičství, holiči obslouží týdně cca 1500 ,,zákazníků“, lodní nemocnice včetně operačních sálů a JIPky pojme až 80 pacientů na lůžka, slouží v ní jedenáct lékařů včetně zubařů a chirurgů. Na lodi je také více než 3000 televizí a přes 2500 telefonních přístrojů. Nukleární pohon zajišťuje lodi akční rádius až 1 000 000 námořních mil, tedy 1 609 300 km bez výměny paliva při rychlosti 30 uzlů, čili necelých 56 km/h! Výměna se provádí 1× za 13 let.

Letadlovou loď CVN – 68 USS Nimitz proslavil film Tajemná záře nad Pacifikem, jehož děj odehrává de facto celý na tomto plavidlu. Tím také došlo k jeho odtajnění veřejnosti.

TTD CVN – 68 USS Nimitz


Výtlak: 81 600 až 91487 t

Rozměry trupu
Délka: 317 m
Šířka: 40,8 m
Ponor: 11,3 m
Rozměry letové paluby
Délka: 332,9 m
Šířka: 76,8 m
Celkem: 18 200 metrů čtverečních
Rozměry hangáru:
Délka: 208,5 m
Šířka: 32,9
Výška:7,8 m
Délka úhlové paluby: 237,7 m
Posádka: 6200 osob, 3200 lodní a 3000 letecká včetně štábu
Pohon: jaderný – 2 x reaktor General Electric PWR A4W/A1G pro 4 parní turbíny General Electric s celkovým výkonem 209 MW. V případě nouze mohou loď pohánět 4 dieselové motory o celkovém výkonu 8 MW
Lodní vrtule: čtyři pětilisté
Akční rádius: až 1 milion námořních mil, jaderné palivo se mění jednou za 13 let
Rychlost: 30 uzlů (56 km/h)

Z dalších zajímavostí jmenujme ty, které se již bezprostředně týkají i hasičů a požární ochrany lodi. Ta při běžné operační plavě nese na své palubě více jak 2750 tun (!) nejrůznější výzbroje jako jsou bomby, rakety, náboje do palubních zbraní, torpéda atd. I když je manipulace s munici relativně bezpečným krokem, stát se může přes veškerá opatření cokoliv, proto se na lodi v rámci bezpečnosti nepodcení skutečně nic. Dalším požárním zatížením je zásoba leteckého paliva a benzínu. Ta dosahuje objemu 10 600 000 litrů! Což stačí na plný letový provoz pod dobu 16 dnů.

Loď Nimitz na konci devadesátých let zamířila do doků ke své modernizaci a prodloužení životnosti v rámci programu SLEP. V současné době je opět v činné službě.

Tolik tedy stručný popis letadlové lodi. Nyní přejdeme ke hlavnímu tématu, tedy k palubním hasičům – záchranářům.

Jak už bylo psáno v prvním díle našeho seriálu, hasičské dovednosti na vysoké úrovni musí ovládat každý člen posádky lodi a to bez vyjímky. Požární nebezpečí je na tomto plavidle vskutku velké a tak se nemůže podcenit nic včetně výcviku. Pokud tedy někdo nastoupí do služby amerického vojenského námořnictva US NAVY, musí kromě své odbornosti absolvovat také několikatýdenní kurz požární ochrany – SHIPBOARD AIRCRAFT FIRE FIGHTING v některém z výcvikových středisek Naval Air Tactical Training Center. V něm se dozví a naučí jak správně používat ochranné pomůcky včetně dýchacích přístrojů, něco z požární taktiky a v neposlední řadě prevence, neb ta je na lodi nejdůležitější. Bez absolvování tohoto kurzu nesmí žádný námořník vyplout!

Když nastupuje k námořnictvu člověk, který má svojí budoucí odbornost jako hasič, v našem případě na palubě letadlové lodi, absolvuje běžný základní námořnický a vojenský výcvik, poté je odvelen k absolvování specializačních kurzů. Výhodou těmto lidem často bývá to, že jdou jako hasiči již z civilu a tak se jim jejich dosud získaná odbornost započítává. Oproti pozemním hasičům mají ti palubní však mnoho odlišností. V rámci výcviku, který trvá mnoho týdnů, musejí umět zvládnout jakýkoliv nouzový stav na palubě a v podpalubí. K prvnímu slouží tzv. ohňové trenažéry, představující palubu letadlové lodi, simulující požár letadla po nehodě dle různých scénářů, na kterém se hasiči učí jej uhasit za pomoci lodních požárních zařízení a také vyprostit jeho osádku. Hasiči dále zvládají taktiku použití syntetického pěnidla AFFF (to vyvinulo americké námořnictvo v roce 1960 k hašení požárů hořlavých kapalin – vytváří na povrchu film, zabraňující přístupu vzduchu a má dobré chladící účinky). V rámci teorie a praxe se hasiči učí zvládat po taktické stránce požáry v hangáru a dalším podpalubí. Vydatně jim v tom při teoretické části výuky pomáhá několik počítačových programů a simulací nouzových stavů. V té praktické hasiči trénují v budovách, kde najdou přesné kopie lodního prostředí. V případě vzniku požáru v podpalubí se začne dle taktiky oheň likvidovat ze všech stran, tedy nejen přímé hašení plamenů, ale i ochrana vodním (pěnovým) proudem z druhé strany zdi, také od stropu a pod podlahou. Plameny se prostě nesmí podcenit. Avšak k takovému hašení dochází většinou jen požárů relativně většího rozsahu, neboť použití vody či pěny je životu nebezpečné. Po celé lodi jsou rozvody elektřiny 440 V, to si s vodou vskutku nerozumí…

Základní taktika je ochrana okolí a zamezení přístupu vzduchu na požářiště. Je to tedy zcela odlišné, než u pozemní likvidace požáru, kde se použije vodní proud okamžitě, protože nebezpeční tolika voltů nehrozí. V některých částech lodi lze využít i plynové hasící zařízení na bázi páry. Při zásahu uvnitř lodi se také nepoužívají trhací háky, protože by se mohlo prorazit např. potrubí s leteckým palivem, jenž vede ve stropech. Co je zajímavé a málokoho asi napadne, že v rámci boje s plameny běžný ,,suchozemský“ hasič postupuje v budově vpřed v pokleku či plazivém pohybu, hasič na lodi nikoliv. Ten musí postupovat uvnitř lodi v podřepu a to kvůli kovové podlaze, která může být dobrým vodičem tepla a kdyby se plazil nebo klečel, může se popálit. Kleknout si může pouze po důkladném zjištění stavu podlahy, ležet nikdy. Poté následuje speciální kurz k ovládání palubních požárních automobilů P-25 a další odbornost obsluhy a údržby protipožárních lodních systémů včetně sprinklerů, protichemických a protiradiačních opatření. Při výcviku se učí hasiči rovněž správnému používání protichemických prostředků, měřících přístrojů včetně termokamer, kterých je u US NAVY několik druhů. Dále palubní hasič musí ovládat základní dovednosti první pomoci.

Během těchto kurzů se také musí budoucí lodní hasič dokonale seznámit s celou lodí, tu musí znát každý člen posádky, ale hasič ještě lépe, neboť on je tím, který musí bezprostředně a bez většího rozmyslu reagovat na jakýkoliv vzniklý nouzový stav kdekoliv na lodi a jejich 18ti podlažích. Když je hlášení, že se mají dostavit např. do místa s onačením 04–92–5-M, musí se okamžitě zorientovat (dle čísla paluby, označení sekce, prostoru atd.). Rovněž se u palubních hasičů trénuje dokonalé používání ochranných pomůcek a věcných prostředků. V rámci vystrojení mají lodní hasiči oproti suchozemským ve většině případů jako ochranný oblek třívrstvou nomexovou kombinézu od výrobců SeaWestern Fire Apparatus and Equipment a National Safety Clean, Inc., zásahové rukavice Shelby Steamblock Model 5229, ochrannou kuklu kevlar/PBI od Underwriter Laboratory, na hlavě pak klasickou americkou přilbu, Model FXA-1 značky E.D. Bullard Copany a zásahovou obuv Servus (obdoba bot Ranger). Tým na letové palubě při operační činnosti a také posádky palubních požárních vozů mají kromě řidičů kompletní protižárový oděv. Hasičům – záchranářům je v rámci odlišení profesí na palubě lodi přidělena červená barva (vesty, trika, palubní přilby – vše je červené, vyjma zásahových oděvů a uniformy). Jako pracovní služební oděv mají lodní hasiči modré nomexové komplety či kombinézy – obdoba našich PS II.

V rámci výcvikových center se mnoho hasičů (včetně těch z letadlových lodí) a běžných členů osádky školí a cvičí v požárních dovednostech na speciálním trenažéru. Je jím replika bitevní lodi – torpédoborce USS Trayer, která je umístěna v obrovském hangáru Navy’s Recruit Training Command v Great Lakes nedaleko Chicaga. V ní lze simulovat nejrůznější krizové stavy včetně požáru tzv. živě, s plameny včetně dalších efektů jakým je např. zaplnění podpalubí vodou atd. Toto je dle námořnictva velmi účinná a hlavně reálná forma výcviku, s tím nelze než souhlasit.

Po absolvování výcviku hasič nastoupí na letadlovou loď. Celý tým palubních hasičů, čítající téměř 50 mužů, se ještě před vyplutím začne věnovat svým povinnostem, tedy kontrole a připravenosti protipožárních systémů a zařízení, palubních požárních vozidel, osobních ochranných pomůcek a také dbá na požární prevenci a dodržování přísných předpisů. Rovněž se hasiči věnují dalšímu výcviku ostatního lodního personálu a neustále cvičí i sami sebe.

Při operační plavbě, když je letový den, zajišťuje požární ochranu dvojice palubních požárních automobilů P-25 s osádkou šesti hasičů, další hasiči jsou připraveni na palubě u hasících přístrojů. Stálou pohotovost 24 hodin denně 7 dní v týdnu má vždy zhruba třetina týmu, při letových dnech či přímých bojových operacích to vzroste na 22 hasičů, střídajících se na služby. Na palubě je nebezpečí nehody a následného požáru vždy největší při startu – i malé selhání katapultu, motoru, a to nemusí bezpodmínečně jít o celkové vysazení, mnohdy může stačit krátkodobý pokles výkonu, houpání paluby lodi atd. Ještě horší je stav při přistání. Strefit, se či jak říkají piloti ,,řízeně ztroskotat“ s poměrně rychlým letounem na relativně malou vyosenou přistávací palubu letadlové lodi, navíc třeba v situaci, kdy letoun může být po boji poškozen, není vskutku snadná záležitost. Taková 30 tun vážící stíhačka F-14 Tomcat, která momentálně postupně odchází do výslužby, má přibližovací rychlost k letadlové lodi 201 km/h. Když se něco nepovede, raději nedomýšlet.

Kdo z členů protipožárního týmu nemá pohotovost, věnuje se ostatnímu zaměstnání, které spočívá v údržbě požárních stanovišť, všech sprinklerových systémů, tlakovým zkouškám požárních vodovodů, revizi stabilních čerpadel, kontrole nádrží s pěnidlem AFFF, provozuschopnosti požárních vozidel a ostatních zařízení, ošetřovaní a kontrole ochranných obleků, dýchacích přístrojů atd. Dýchací přístroje Scott, kterými jsou vybaveny všechny lodě US NAVY (stejné má HZS hl.m. Prahy a hasiči letiště Ruzyně), k těm bych poznamenal údaj o jejich počtu na palubě CVN – 68 USS Nimitz. Tato letadlová loď jich veze 382, rezervních lahví o ochranné době 30 minut má 746 ks a lahve na 45 minut, těch je na lodi 364. Na některých lodích se používají ještě i kyslíkové dýchací přístroje, ale ty se postupně vyřazují. K dýchacím přístrojům patří i dvě kompresorovny a 8 plnících stanic + zkušebna a malé servisní středisko se skaldem náhradních dílů. Jinak dýchací přístroje a obleky, přilby, zásahová obuv jsou umístěny v několika požárních místnostech a jedné centrální po celé lodi. Členové osádky – nehasiči, si při hasebních pracích berou na sebe buď lehkou nomexovou kombinézu, nebo jen nomexovou kuklu ke standardnímu pracovnímu ustrojení.

V případě vzniku mimořádné události musí požární tým reagovat v rozmezí 4–6 minut od vyhlášení poplachu již na místě události. Každý z členů si je dobře vědom své role a tak hasiči vždy vykonají vysoce profesionální zásah. Když dojde k mimořádné události na letové palubě, během níž může dojít k ohrožení raket a bomb, tak je posádka z důvodu bezpečnosti shodí do moře. K povinnostem lodních hasičů také patří obsluha záchranného mobilního jeřábu a další vyprošťovací techniky. Podílejí se rovněž na záchranné operaci, když přistává letadlo nouzově do záchytné sítě.

V rámci kontrolní činnosti prevence hasiči provádí pravidelné inspekce rizikových pracovišť, jakým je např. kuchyně, sklady paliva a munice, dbají na důsledné průchodnosti chodeb, celistvost požárních stanovišť a všeobecné dodržování přísných bezpečnostních předpisů, vydaných námořnictvem (Naval Sea Systems Command – Damage Control and Fire Protection Engineering/NAVSEA zastřešuje mimo jiné veškerou bezpečnost včetně požární ochrany na všech lodích a ponorkách US NAVY).

Ted něco k samotnému protipožárnímu vybavení letadlové lodi. Při pohledu na letovou palubu ihned vidíte obdobu sprinklerových hlavic, zabudovaných v palubě, které jsou určeny na vytvoření pěnového koberce z AFFF. Je jich tam několik set. Klasické sprinklery pak najdete v podpalubí a v hangáru, ty mohou rovněž vytvořit pěnový film z AFFF. Požární vodu do stabilního hasícího zařízení a hydrantů dodává celkem 23 stabilních palubních čerpadel na mořskou vodu, na lodi je dále 20 čerpacích stanic pro pěnidlo AFFF, kterého má letadlovka zásobu 87 000 litrů! Palubní sprinklery jsou rozděleny do sekcí, každá z nich má vlastní přísun AFFF z jednotlivých nádrží. Sprinklerové zařízení na palubě slouží kromě protipožárních opatření také jako očista a ochrana před účinky chemických, biologických a nukleárních zbraní. Na lodi také nalezneme stovky požárních stanovišť, to čítá vždy požární hadici s turbo proudnicí a měřič tlaku vody. Hadice je o délce 60 metrů a jednotlivá stanoviště jsou od sebe vzdálená také 60 m a to z důvodu, kdyby jedno přestalo fungovat, duplicitně za něj může ihned pracovat druhé. Přípojky požární vody najdeme i po obvodu letové paluby. V rámci pomocného vybavení mají lodní hasiči k dispozici přenosná nerezová čerpadla typu P-100 od známého výrobce, americké firmy Darley. Jedná se o obdobu našich PS 12, jen lehčí a poháněná naftou. Váží 73 kg. Jejich max. sací výška je 6 m a max. výkon 1040 l/min při sací výšce 1,5 m. Lodní hasiči dále používají palubní požární automobily s označením P-25. O těch se však více dozvíte ve třetí a zároveň poslední části našeho seriálu Požární ochrana na letadlových lodích.

Hasiči na palubách letadlových lodí nemají své povolání věru nikterak jednoduché. Stejně tak i jejich kolegové na obojživelných vrtulníkových lodích, kteří mají popis činností zhruba stejný. Hasiči na ostatních plavidlech to mají taktéž složité, ale na rozdíl od předchozích u nich nehrozí nebezpečí mimořádné události v rámci letového provozu. O hasičských družstvech na ponorkách by se dal napsat samostatný článek, jejich pracovní prostředí je rovněž velmi specifické… Žít a dělat ve velké uzavřené trubce pár stovek metrů pod hladinou moře není asi vskutku pro každého.

Závěrem bych rád zmínil alespoň něco i o hasičích na letadlových lodích, které vlastní Francie, Velká Británie, Itálie či Indie. Ovšem neudělám to, neb jsem o nich bohužel nic nevypátral. Ono o letadlových lodích se dá najít spousta podrobných informací a i US NAVY mi po mailu vyšlo poměrně vstřícně, ale ostatní námořnictva nikoliv. Tak omluvte prosím tento nedostatek v mém článku. Osobně usuzuji, že francouzští palubní hasiči na tom budou obdobně jako kolegové z US NAVY, britští hasiči zřejmě také.

Omluvte prosím také prodlevu od prvního dílu k tomuto druhému, dát všem materiálům hlavu a patu nebylo vskutku jednoduché a leckdy i o nervy.

Foto a info: US NAVY, web


-wap-